Technický týdeník č. 21/2017

Stav oboru obráběcích a tvářecích strojů v České republice podle ředitele Svazu strojírenské technologie Ing. Oldřicha Paclíka, CSc.

Čeští výrobci obráběcích a tvářecích strojů zažili rekordní žně v roce 2015, od té doby se jejich tržby mírně snižují. Stagnaci či pokles ovšem zažívají i jiné země, nejde tedy o nic mimořádného. Jednou z příčin poklesu tržeb českých výrobců je vývoj domácí poptávky, kterou ovlivňuje nerovnoměrné čerpání evropských dotací. Dochází-li v čerpání těchto peněz ke zpoždění, projevuje se to na zakázkách, protože řada tuzemských firem si za ně pořizuje nové stroje. Navíc se propadla poptávka na některých trzích, které jsou z hlediska českých výrobců důležité. Potíže v Rusku jsou všeobecně známé – sankce, pokles hodnoty rublu, výkyvy cen ropy, platební neschopnost místních odběratelů, nedůvěra bank, atd. Tato situace zasáhla řadu našich výrobců.

Podíl Číny na českém exportu strojírenských technologií, který činil zhruba 11 procent, se během posledních dvou let také snížil, a to skoro o polovinu. Nicméně se zdá, že v tomto případě šlo jen o dočasný výkyv, a situace by se měla začít zlepšovat. Čína je obrovský trh, naše tržní pozice je tam zanedbatelná, takže české firmy tam stále mají prostor pro získání nových zákazníků. Myslíme si, že je reálné, aby se Čína podílela zhruba desetinou na našem celkovém vývozu obráběcích a tvářecích technologií.

Přes tyto komplikace však Česko zůstává 14. nejdůležitějším výrobcem na světě a stále se dokáže vyrovnávat s požadavky zákazníků. V Evropě nám patří osmá příčka, což nás v rámci Evropské asociace výrobců obráběcích a tvářecích strojů CECIMO řadí do klíčové skupiny zemí. Světová produkce ani spotřeba výrobních strojů v poslední době neroste, spíše klesá. Každá nová generace obráběcích strojů musí přinést vyšší produktivitu, než jaká by odpovídala růstu jejich ceny, takže spoléhat na nízkou cenu kvalifikované práce, neinovovat a neinvestovat do výchovy nové generace odborníků by bylo z hlediska budoucího vývoje oboru velikou strategickou chybou. Konkurenční tlaky jsou obrovské a další směřování tohoto hodně specifického oboru rozhodně nelze hodnotit jen podle tržeb.

Výroba obráběcích a tvářecích strojů navíc nepatří v rámci strojírenského průmyslu z hlediska objemu tržeb k nejvýznamnějším oborům, nedá se z tohoto hlediska srovnávat třeba s automobilovým průmyslem. Stěžejní význam obráběcích a tvářecích strojů spočívá v tom, že jsou to mateřská zařízení, která jsou nezbytná pro veškerou další produkci. Ne nadarmo je mottem evropské asociace CECIMO slogan: „U nás výroba začíná…“ Obráběcí a tvářecí stroje skutečně hrají důležitou roli ve všech průmyslově vyspělých státech. Není náhodou, že k nejvýznamnějším výrobcům těchto strojů patří právě země, v nichž také existuje rozvinutý automobilový a letecký průmysl. V České republice na tento obor připadá zhruba 20 miliard korun tržeb, což ve srovnání s tuzemskými automobilkami není mnoho, ale v porovnání s mnoha obdobně velkými státy zde výrobní stroje naopak hrají nadprůměrnou roli. Vlastní produkce českých obráběcích a tvářecích strojů pokrývá zhruba 30 procent tuzemské poptávky. To znamená, že na tomto otevřeném trhu si tuzemské stroje stále drží dobrou pozici. Vývoz obráběcích a tvářecích strojů přitom převyšuje jejich dovoz.

Výroba obráběcích a tvářecích strojů zaměstnává v Česku zhruba 10 tisíc lidí. Toto číslo ovšem kolísá. Po roce 2009 došlo v souvislosti s krizí k poměrně významnému poklesu, v letech 2011 a 2012 jsme opět zaznamenali vzestup. Nyní výrobní podniky narážejí na limit, který je daný poměrně neutěšenou situací na trhu práce, kde chybí odborníci v celé řadě technických profesí. Firmy se navíc snaží o dosažení co nejvyšší produktivity, což také vede k tomu, že nárůst počtu pracovníků není velký ani v těch společnostech, jimž se jednoznačně daří.

Skupina výrobců obráběcích a tvářecích strojů je stále velmi pestrá. Vycházíme-li ze struktury členských subjektů Svazu strojírenské technologie, najdeme zde firmy, které mají několik desítek pracovníků, ale také velké podniky, které jich mají mnoho set – například TOS VARNSDORF, KOVOSVIT MAS, TAJMAC - ZPS a další. A jsou mezi nimi firmy v českých rukou i v zahraničním vlastnictví. Rozvíjejí se zde tradiční značky s dlouhou kontinuitou, z nichž bych vzpomenul kupříkladu právě TOS VARNSDORF, ale postupně se tu rovněž objevily nové společnosti, které nemusely řešit žádnou zátěž z minulosti, ať už byla jakéhokoli druhu. Z nich lze zmínit například společnost Blue Ray z jihočeského Pištína, jež se specializuje na vývoj a výrobu moderních víceosých CNC obráběcích center pro výrobu složitých dílů.

Některé společnosti musí akutně řešit generační výměnu, jiné silně poškodily dopady hospodářské krize nebo na ně dopadly problémy v Rusku, pokud svůj export orientovaly hodně jednostranně. Taková situace může ve svém důsledku vést i k organizačním či majetkovým změnám. Nakolik budou šťastné, to ukáže až další vývoj.

Zmíněná orientace exportu představuje v dnešní době opravdu obtížný problém. Pro obor výrobních strojů platí, že pokud si někdo chce koupit nové technologie, v jeho rozhodování hraje mimořádně důležitou roli, jaké získal zkušenosti se stávajícími stroji. Tato stará pravda českým výrobcům léta hrála do karet na takzvaných východních trzích. V období světové finanční krize, kdy zkolaboval trh v USA a poptávka v Evropské unii dramaticky poklesla, si mnohé české strojírenské firmy vzpomněly na svou slavnou exportní historii a začaly se znovu silně orientovat na Rusko. Po několika úspěšných letech se tam ovšem propadla poptávka kvůli sankcím, poklesu kurzu rublu a platební neschopnosti celé řady ruských partnerů. Tento vývoj měl negativní vliv především na akciovou společnost KOVOSVIT MAS, která svůj export převážně orientovala na Rusko, ale také kupříkladu na Strojírnu Tyc, některé firmy ze skupiny Alta a další výrobce. Stará zásada přitom praví, že není moudré dávat všechna vejce do jednoho košíku. Kupříkladu zlínský TAJMAC - ZPS se problémům v tomto případě vyhnul, protože si zachoval jistou exportní rovnováhu a dále rozvíjel obchodní vztahy se zeměmi Evropské unie.

Zcela opustit ruský trh kvůli současným obtížím by však bylo velkou chybou. Výrobci a obchodníci samozřejmě politické otázky nevyřeší, ale musí se snažit udržet v regionu do doby, než se tam situace zlepší. Českým strojařům přitom hodně pomáhá skutečnost, že právě Rusko bylo jednou ze zemí, kde někdejší úzké vztahy sehrávaly při jednáních o nových zakázkách významnou roli. Řada manažerů tamních firem má stále pozitivní vztah k českým výrobcům, jenže i v Ruské federaci, stejně jako kdekoli jinde, dochází ke generačnímu střídání. Mladí manažeři, často vystudovaní v Americe nebo jinde na západě, se už při svém strategickém rozhodování nenechají ovlivňovat historickým resentimentem, ale řídí se přísně utilitárními zájmy svých firem. I v Rusku, jako kdekoli jinde, bude tedy platit především poměr cena-kvalita.

Nedá se počítat s tím, že by se čeští výrobci, co do objemu vývozu na ruský trh, dostali například na úroveň roku 2014. Taková historická šance se prostě už nebude opakovat ani tehdy, pokud se situace v Rusku poměrně rychle stabilizuje. Jednak se tam budou prosazovat globální hráči a pak se nepochybně podaří vzkřísit i lokální produkci, jíž se vzhledem k sankcím dostává mimořádné vládní podpory.

Restrukturalizace a modernizace ruského strojírenství sice není snadným procesem, což potvrzuje nejen vedení partnerské asociace STANKOINSTRUMENT, ale například i profesor Vladimír Vladimírovič Gutěnjov jako viceprezident strojírenské federace a člen dumy Ruské federace zodpovědný za oblast strojírenství. Nejnovější statistiky už ale ukazují, že se místní výrobci prosazují ve výrobě jednoduchých strojů, neboť je dokážou vyrobit levněji, a v řadě případů dostávají přednost před zahraničními výrobci při výběrových řízeních.

Není zde ovšem jen Rusko. Čeští strojaři před časem téměř vyklidili i americký trh, který byl pro ně do roku 2009 velmi důležitý. Nedokázali se totiž většinou plně adaptovat na prudké posilování koruny vůči americkému dolaru. Tyto kurzové šoky byly jedním z důvodů, proč se rozpadla původní skupina ZPS a proč její zlínskou továrnu získal italský TAJMAC. Opět platí, že se s takovou situací lépe vyrovnávají firmy, které nespoléhají jen na jedno odbytiště, byť by se aktuálně jevilo sebelukrativněji. Zdravá výrobní společnost nesmí stát jen na jednom pilíři, měla by si budovat pozice na několika trzích souběžně.

Určitou nadějí na obohacení exportního portfolia pro naše strojaře byl Írán, už proto, že i zde existovala z minulosti jistá tradice vývozu českých strojů. Byly sice uvolněny sankce, Írán navštívil bývalý ministr průmyslu Jan Mládek a zdálo se, že se českým firmám otevírají reálné možnosti. Teherán je však bohužel stále vnímám jako potenciální zdroj napětí a nebezpečí, takže banky se ho hodně obávají. Navíc zde existují i určité celní bariéry. Výsledkem je, že se na poli česko-íránských obchodních vztahů zatím nic podstatného neděje a náš vývoz do Íránu zůstává minimální.

Ale teď z jiného soudku. Pokud chtějí české strojírenské firmy rozšiřovat výrobu a úspěšně exportovat, musejí řešit problém, který je už několik let pálí, a tím je akutní nedostatek pracovníků. Není to ovšem jen problém specificky český. Řada zemí, reprezentovaná svými strojírenskými asociacemi v Evropském výboru pro spolupráci mezi výrobci obráběcích strojů CECIMO, postrádá kvalifikované pracovní síly v technických oborech. Obráběcí stroje jsou složité jak z mechanického hlediska, tak z pohledu elektroniky, softwaru a řídicích systémů. Jejich výroba je tvůrčí činností a vyžaduje kromě preciznosti i poměrně vysokou odbornou kvalifikaci. Podniky hledají lidi samostatné, přemýšlivé, zodpovědné a technicky vzdělané, přičemž jejich práce nebývá nijak mimořádně dobře placená. Podniky proto mají problém sehnat technické kádry do výroby, na montáže i do servisu.
/pokračování v příštím čísle/